Domů - Má inspirace - Písmenka - Net

Oslí bajka


První část souboru bajek, tato mi přijde nej. Pokračování najdete kliknutím na níže uvedený link.



Kdysi dávno se jeden zvláště hladový vlk udávil ohonem ovce, když ji chtěl chvatně pozřít. Pověst o tom se mezi zvířaty záhy roznesla a za nějaký čas se dostala také k nám, oslům.

Jenže, jak už to s pověstmi bývá, putují-li dostatečně dlouho světem, má jejich znění blíž k přání než k pravdě. A tak pověst o vlku a ovci pochopili oslové v tom smyslu, že ovce dokáže svým ohonem přemoci vlka. Osli, kteří ovci nikdy neviděli, a byli vlky dlouhá léta bez ustání sužováni, pověst dočista uchvátila, neboť jim dala naději, že jejich smutný, oslí úděl je změnitelný. Začali ovci uctívat a vzývat. Po celé oslí zemi vyrostly jí zasvěcené svatyně a jejich součástí vždy byla monumentální socha ovce v podobě, v jaké si ji oslové představovali: obrovský, svalnatý býložravec, srážející ohonem celou vlčí smečku. Ovce byla zkrátka zbožněna a oslové velice toužili po příchodu ovčího mesiáše, přestože se této mocné bytosti i trochu báli.

Tu jednoho dne k nim ovce přišla. Špinavá, hladová, zbědovaná.

„Nechte mne u vás odpočinout a dejte mi trochu sena, dobrá zvířata,“ prosila osly. Oslové, dojati pokorou a bezbranností neznámé příchozí, jí ochotně a nezištně vyhověli. Když ovce pookřála, zeptala se: „Komu mám vlastně poděkovat? Kdo jste, dobrodinci?“

„My jsme oslové,“ řekli oslové. „A kdo jsi ty?“

„Já jsem ovce,“ řekla ovce.

„Kdože jsi?!“ strnuli v úžasu oslové a nevěřili svým velikým uším.

„Jsem ovce,“ opakovala ovce. „Co je na tom divného?“

„Nerouhej se!“ vzkřikli rozhořčeně oslové. „ My dobře víme, jak vypadá ovce. Vypadá jinak než ty. Pohlédni, ovci máme vytesanou tamhle v té mramorové skále. A ty se jí vůbec nepodobáš… a jsi maličká!“

Ovce se podívala na sochu ve skále a i přes náhlou změnu v chování oslů řekla prostě: „To zvíře z kamene neznám, ale ovce jsem odjakživa já.“

„Jestliže jsi ovce, jak tvrdíš,“ pravili na to oslové, zmatení jistotou záhadné cizinky, „pak jistě dokážeš pobíjet vlky!“

„Právě naopak,“ řekla ovce, „teď zrovna před vlky utíkám. Chtěli mne zahubit, a vy jste mě zachránili.“

Toto sdělení bylo na osly už příliš, takže plni spravedlivého hněvu nestoudnou pocestnou, jež pravou ovci zapírá a sama se za ni vydává, předhodili vlkům.

A od té doby dále čekají na svoji ovci vysněnou a opravdovou.

(Poučení je pochopitelně určeno oslům, jenomže ti bohužel obvykle nevědí, že jimi jsou.)



napsal Vladimír Koubenec
zdroj: Aktuálně.cz



11.1.2011