Domů - Má inspirace - Písmenka - Knížky

Velký Gatsby v novém překladu


Jsem milovnice klasické literatury, momentálně jí - společně s mou drahou historií - rozhodně dávám přednost před mainstreamem, jež je nyní zaměřen hlavně na detektivky či romány z válečného období, což jsou pro mě žánry a náměty naprosto nezajímavé…, ostatně, těžko se můj pohled na to někdy změní. Poselství klasiky je oproti tomu nadčasové, zamyšlení hodné a dává člověku obraz té které doby, jazyka a národa. Moc ráda čtu klasiku českou, francouzskou, antickou a chystám se na ruská díla, výhledově na Annu Kareninu a Souostroví Gulag. V případě americké klasické literatury jsem svou „povinnost“ částečně splnila až nyní, a musím uznat, že první ze tří největších amerických klasik na mě velice zapůsobila. Velký Gatsby byl před dvěma lety zfilmován a právě tuto adaptaci jsem viděla jako první (literární předloha se však od filmu v jistých, pro mě zásadních, bodech liší). Nedalo mi to ale a musela jsem si tento román půjčit v knihovně. Váhala jsem nad tím, jaké vydání zvolit, jestli se starším překladem nebo moderním. A rozhodně doporučuji moderní překlad od Martina Pokorného. Ten totiž nepřeložil do češtiny název vesnice West Egg nebo East Egg. Starý překlad bych asi psychicky nezvládla, protože číst Západní Vejce a Východní Vejce… no to snad ne! Divím se, že překladatel nepočeštil také New York či Long Island. Ale to je jen můj názor. Nicméně, už po několika stranách jsem věděla, že si toto bleděmodré vydání od Odeonu musím koupit. Autor totiž popisuje prostředí, dění, charaktery a úvahy hlavního hrdiny tak jedinečným, vytříbeným stylem, který jako by byl jednou velkou básní (Sálem foukal větřík, odvíval bledavé prapory závěsů na jedné straně dovnitř, a druhé straně ven a kroutil jimi ke stropu hladkému jak povrch dortu s polevou, načež se přetřepotal přes vínově rudý koberec a vrhl se na jeho mořskou hladinu stín.). Barvitě není rozvita každá věta, není to přehnané, ale z každé takové se vaše duše těší. Punc autorova génia se vine celou knihou.





Děj je vyprávěn z pohledu začínajícího burzovního makléře Nicka Carrawaye, který přijíždí do New Yorku 20. let za štěstím. Byla to doba tzv. ztracené generace, která si své válečné šrámy hojila na opojných a opulentních večírcích, v prázdných dialozích, v blyštivých (v doslovném i přeneseném slova smyslu) zábavách a v alkoholu, byť vládla prohibice. Dobou a společností nezkažený Nick se stává prostředníkem setkání a znovuzrozeného vztahu mezi jeho sestřenicí Daisy a jeho bohatým sousedem Jayem Gatsbym. Gatsby navzdory faktu, že jeho dávná láska Daisy je vdaná za Toma Buchanana (zámožného a samolibého muže), chce Daisy získat zpět a naplnit tak vizi svého života. On si všechny své sny splnil, díky houževnatosti i štěstí, ale otázka je, jestli jeho životní láska byla příčinou či důsledkem jeho bohatství a úspěchu. Romantická linie v knize tedy je (resp. v její druhé polovině), opět psaná nesmírně poeticky (Pod dotekem jeho rtů se rozvinula jako květina a vtělení dosáhlo úplnosti.), nadto je protkaná neustálým napětím a zhroucenými iluzemi (Koneckonců už v samotné ležérnosti Gatsbyho večírku byly obsaženy možnosti romantiky, jež v jejím světě naprosto scházely.). Největší přínos ale vidím v postavě vypravěče a pozorovatele, zosobněné Nickem Carrawayem, který je nejryzejším charakterem příběhu. Gatsby patří také ke kladným hrdinům (jež byste v knize spočítali na prstech jedné ruky), ale kdo mě zná, ví, proč jej nemohu oslavovat tolik jako bezelstného a upřímného Nicka.





Velký Gatsby je jedna z těch knih, které bych byla schopna zhltnout hned, ale literární dokonalost, fascinující příběh a spousta příležitostí k zamyšlení mě nutily, abych s dychtivým otáčením stránek tak nepospíchala. Z románu plyne hodně poučení, zejména o zrádné povaze lidí, mylnosti představ, bezpáteřnosti a pokrytectví (I když jsem byl rozčílený - všichni jsme byli rozčílení -, měl jsem pokaždé, když otevřel pusu, chuť se rozesmát, tak dokonalá byla jeho proměna z libertina v puritána.). Jak se dozvídám, někteří čtenáři Velkého Gatsbyho nepochopili a v mnohých případech to přičítám četbě v příliš mladém věku. To není kritika mládí, vůbec ne, ale konstatování faktu, že právě k této klasice musíte dozrát a setkat se s životními peripetiemi, díky nimž vám příběh přilne k srdci a snáz pochopíte uvažování hrdinů (ať už s nimi souzníte či ne). Rozdíl mezi vnímáním sotva zletilých dívek a dospělých žen jsem pochopila už před lety v kině na filmu 3 sezóny v pekle, kdy mladé ženy nebyly s to pochopit jistou část a film odsoudily. Zbytečně, protože na něco je zkrátka lépe počkat na správný čas. Neuspěchat to.

Děkuji nakladatelství Odeon za laskavý souhlas se zveřejněním ukázek, které jsem v textu vyznačila kurzívou.





Francis Scott Fitzgerald – Velký Gatsby
nakladatelství Odeon, 2013



20.10.2015