Domů - Střípky z mého života - Všehochuť - Adventní

Adventní - rok 2018

I když advent ještě nezačal, tak kdo mě zná, ví, že přípravami na Vánoce začínám žít už předtím. Letos se hodně těším na klid u cukroví, pohádek a nějaké dobré knihy, přestože mám dojem, že budu muset nějaký čas věnovat i bakalářské práci, chci-li ji příští rok obhájit a odstátnicovat. Ale to je ještě daleko, tak si zatím mohu prozpěvovat vánoční písně, zachumlaná popíjet voňavý čaj a tetelit se při pomyšlení, že Vánoce se blíží.



Pondělí 26.11.2018

Už toho mám zařízeného poměrně dost. Napečené perníčky, které v nejbližší době také nazdobím a uložím do chladné komory na rozvonění. Rozmyšlenou pohádku, o které se v rámci své dvouleté tradice rozepíši na stránkách. Nakoupenou část dárků. Připravené ty nejvoňavější svíčky z pravého včelího vosku a rozmyšlené, v jakém duchu se ponese náš letošní adventní věnec. Přichystanou knihu, kterou si chci o adventu přečíst, a to Pohorskou vesnici od Boženy Němcové. Vybraný seznam koled, které si pustíme ke štědrovečerní večeři. Plán předvánočního úklidu, abychom Ježíška mohli přivítat v čistém útulnu a abych tak symbolicky odstranila všechen chaos a smetí, které žel letošní rok přinesl. A o to více se soustředit na čas strávený s tím, kdo mi stojí po boku a díky jehož píli se už blýská na lepší časy, a to s mým mužem.
Letos mám velkou radost z jablek, které jsme si vlastnoručně natrhali v přírodě na chalupě, a které suším na křížaly. A radost mám také z vlašských ořechů z listím zasypané zahrady. Ha a právě jsem prozradila, co se bude skvět ve středu našeho adventního věnce! Jednoduchá výzdoba z přírody, protože ta k nám byla opravdu štědrá a možná jí to takto v obdivu a záři svící mohu oplatit.
V minulém adventním psaní jsem se rozepsala o krásném novém hmoždíři, který jsem si koupila, a ve kterém takto o adventu s pevnou něhou drtím hřebíček. Lidi, toto koření je spolu se skořicí mé nejoblíbenější a naprosto miluji jeho vůni, když je nadrcené. Čichám k němu tak moc, že se bojím, že mu všechnu vůni vezmu :-). Naštěstí jsou jeho vonné složky nesčetné, stejně jako dary Matky Přírody, zázraky i divy Boží lásky a ochrany. Už teď se těším, až budu koncem týdne zadělávat těsto na pracny a budu zase hřebíček sypat do hmoždíře.
Letos jsem vyzkoušela nového pomocníka, a to kuchyňskou váhu, kterou jsem dostala k narozeninám. Ano, dosud jsem žila bez váhy, ačkoli tedy na vaření jahodových marmelád jsem si ji musela půjčovat od sestry. Na odměřování ingrediencí na vánoční pečení jsem používala odměrku. Musím říci, že při odvažování množství medu, které je u medových perníků klíčové, byla pro mne kuchyňská váha velkým pomocníkem, ne-li zachráncem. Takže přesto, že dárce toto číst nebude, moc děkuji za krásný a smysluplný dárek.
A jinak, perníčky se mi letos povedly, dokonce jsem v pokušení napsat, že letos jsou obzvláště dobře vypečené :-). Sice jsem včera po několikahodinovém válení, vykrajování, potírání a pečení už necítila záda, ale stojí to za to. Až je ozdobím, možná sem vložím fotografii.


můj nový pomocník




Středa 5.12.2018

Toto psaní jsem chtěla zveřejnit už v pondělí, začerstva, ale nakonec jsem ráda, že jsem se k tomu dostala až teď. Mezitím jsem stihla ozdobit větší část perníčků, poklidit a trochu pohnout s bakalářkou. Ale všechny tyto pokroky nemění nic na tom, že zkraje příštího roku mě čeká jedna negativní změna. Jsem z toho smutná, ačkoli se mi potvrdilo to, co jsem vnitřně cítila už dlouho. Páni tohoto světa mi opět v tomto roce vzali to, co mám tolik ráda. Chtějí mi bránit v tom, abych se vymanila ze systému a třeba začala poslušně plnit to, co je podle nich smyslem života (pche!). Můj trest spočívá v tom, že po dvou šťastných letech budu muset opustit současné zaměstnání. Je mi těžko na duchu. Jsem tam opravdu spokojená, po všech stránkách, mohu pracovat na zkrácený úvazek, je tam skvělý kolektiv a sranda, mám nejlepší šéfy, které jsem kdy měla a práci mám od domova, co by kamenem dohodil. Žel pomstychtivost mých nepřátel je velmi silná. Nemusím odejít proto, že by se mnou byli v práci nespokojení, právě naopak…, ale v únoru se bude celá pobočka rušit, resp. stěhovat mimo Prahu. Nabídli mi náhradní uplatnění, dostanu jako jedna z mála prémie a budu moci pracovat ještě v lednu, navíc v Praze práci seženu… Jen se mi odtud prostě nechce. Poprvé dělám něco smysluplného, pomáhám lidem, netrpím žádným idiotským pracovním stresem. Dokladem toho budiž, že jsem za celé ty roky nebyla nikdy (slovy nikdy) nemocná, nepočítám-li dva dny rýmy. Na to utrpení na předchozích místech nechci ani vzpomínat.
V pondělí večer jsem to muži vylíčila, ale protože právě teď od prosince začal vydělávat o hodně víc než dřív, navrhl mi, že si klidně mohu vzít volno, protože nás oba zajistí. Mohu se připravovat na státnice, pracovat na bakalářce a v neposlední řadě pilovat IT příkazy a zákonitosti, které jsem se na škole naučila, ale na které jsem se mírně řečeno vykašlala. Doufala jsem jaksi, že na to nemusím spěchat, protože v současné práci mohu klidně být až do získání magisterského titulu. Naštěstí můj milý svojí pílí a intelektem získal místo, kde si ho opravdu váží a přiměřeně k tomu, co vše coby programátor umí, oceňují. Zároveň je mi vzorem, protože všechny znalosti a dovednosti získal samostudiem. Zkrátka, i když je mi smutno a oplakala jsem, že musím nechtě odejít z tak skvělé práce, alespoň jsem hozená do vody a mám tedy silnou motivaci se dovzdělat v oboru, kterým se chci živit. A dozvěděla jsem se něco „nového“ o principech tohoto systému a fakt, že peklo nechce nikdy prohrát.


5.12.2018