Domů - Střípky z mého života - Všehochuť - Výjimečné filmy

Agora a její poselství, jež mě zasáhlo


Agora bylo ve starověku veliké veřejné prostranství víceméně pod širým nebem, kde (a to je podstatné) se shromažďovali svobodní občané. Film Agora líčí dobu, ve které fanatismus věřících původní myšlenku agory v Alexandrii potřel. Nemilosrdně, ač sami křesťanští kněží neustále omílají Ježíšova slova o milosrdenství. Alexandrijské shromaždiště se díky nim stává místem odpírání svobody. Místem prosazování nového náboženství, výsměchu a brutality vůči „pohanům a jejich rouhavému učení“, zablácenou cestou pro káry s mrtvými, místem provolávání slávy „jedinému a pravému“ Bohu. Nikdy předtím mi Aleluja neznělo tak odporně. Jedním člověkem, který odmítl pokleknout před Písmem a tedy zradit svou vědoucí přítelkyni Hypatii, byl prefekt Orestes, za což byl vážně zraněn. Další člověk, astronomka a filozofka Hypatia, neměla takové štěstí… za své odmítnutí sklonit hlavu před „jedinou a pravou“ biblickou vírou, za odmítnutí popřít své poznatky a za odmítnutí stáhnout se coby žena do kouta zaplatila životem.

Samotný film mě však neokouzlil svým vyprávěním, které bylo kusé, zmatené, nedotažené (možná je to ale po prvním zhlédnutí nespravedlivé a ještě to změním). Přesto u dvou scén jsem brečela jako želva a u několika dalších mi ukápla slzička. První filmový moment, který mě srazil na kolena, byl útok na slavnou alexandrijskou knihovnu, na tehdejší svatostánek moudrosti i věrouky. Křesťané smyslů zbavení tam však pálí knihy (přesněji řečeno svitky), rozdupávají studijní pomůcky, rozbíjejí sochy bohů, ničí úchvatná umělecká díla a do toho křičí „Bůh je s námi!“. Na pokyn Hypatie jsou obzvlášť důležitá a vzácná pojednání na poslední chvíli zachráněna a odvezena do bezpečí jejího domu. Druhou takovou scénou byl pozemský odchod hlavní hrdinky, kdy na mě velmi zapůsobilo, že s blížící se smrtí se jí ukázal pro ni tak důležitý symbol. Ne však ve smyslu nějaké vize, výjev to byl hmotný. Jakoby potvrzení jejích závěrů a odměna za její celoživotní statečnost a neústupnost. Škoda, že takovýchto osobitých momentů ve filmu nebylo více… jistě by si to několik dalších zasloužilo. Milý záblesk oné nedostatečné procítěnosti má také tichá chvíle, kdy ona spí, nad ní bdí zamilovaný její otrok a v okamžiku, kdy se jí opatrně dotkne, se rozčeří mraky, vysvitne měsíc a bělostně ozáří Hypatiino tělo. Antickou astronomku ztvárnila velice dobře má oblíbenkyně Rachel Weisz.

Toliko k pojetí filmu a nyní k poselstvím, která nás zasáhla. Jak jsem zde párkrát zmínila, zajímá mě keltská kultura. Když je ve filmu drancována alexandrijská knihovna, plakala jsem také z úžasu nad moudrostí Keltů. Ti ze zásady nepoužívali písmo, zasvěcenci si museli veškeré učení pamatovat. Žádné písemné záznamy po sobě nezanechali. Věděli proč. Poznání se nesmí dostat do nepovolaných rukou. Proto badatelé mohou jen odhadovat ze symbolů a z písní zpívaných bardy, v co Keltové věřili. Egyptští a antičtí vzdělanci na ono sdílení doplatili. Přítele rozčílilo, že opravdoví velikáni jsou zabíjeni a umlčováni, přičemž k vládě se dostávají slaboši, kteří proti nim používají s největší zákeřností promyšlené zbraně. Ano, potvrdilo se, že lidé chtěli a chtějí slyšet lichotky a lži, takže je nabíledni, kdo se dostává nejvíc ke slovu a kdo je osamocen a přehlížen jak paseka. Co je však posvátné stejně jako ve filmu pravidelně zobrazovaná klenba hvězdné oblohy, která tiše září, ať ji někdo přehlíží nebo ne?

A dále poselství nekončící dychtivosti po moci. Nejdříve křesťané vyhladili egyptská božstva a pozabíjeli jejich vyznavače a pak se začali hašteřit a bít mezi sebou. Buď šli se zbraněmi křesťané proti židům anebo se vzájemně ve svých kruzích osočovali z malověrnosti, špatné cesty atd. Perlička: za svatého prohlásili jednoho z nejkrutějších mužů. Zkrátka jen nejistotou, pýchou a egoismem jsou ovládáni věřící. Ať už z řad náboženských nebo z řad instantních duchovních. Tím jsem se dostala k dnešku. Vždy tu byli a jsou lidé, kteří svá slova zdůvodňují a zdůrazňují tím, že jim to někdo řekl, že je při tom někdo nebo něco vede. Je mi z tohoto směřování čím dál tím víc špatně. Protože já nejsem loutka, aby mě někdo musel vést. Stačí mít jen otevřené oči a dívat se životu do tváře. To, co v té tváři vidím, si nechám pro sebe, protože se bojím. Ano, bojím se nevraživosti, nepochopení a překroucení toho, co bych tu otevřeně vyznala. Ano, nejsem tak odvážná a svobodná, jako byla Hypatia. Mohu se na to ale dívat i tak, že jsem prozíravá, jako byli Keltové.

P. S: Podle toho, co se dočítám, tak doba byla tehdy ještě krutější, hlavní kněz byl mnohem záludnější a Hypatia (ve skutečnosti celistvější než jak byla vylíčena v Agoře) zemřela v hroznějších bolestech a ponížení. O to víc je mi smutno.






26.7.2010