Domů - Střípky z mého života - Všehochuť - Výjimečné filmy

Vzkříšený Bond – Skyfall


Musím si připít, a to stylově! Mám ráda alkohol typu tlamolep, takže u této bondovky upíjím Martini, ale Rosso nebo Bianco. Samozřejmě by se mělo pít suché Martini s vodkou, protřepat, nemíchat. Ale mé chuťové buňky raději něco sladšího. Tato bondovka je totiž výjimečná mnohonásobně. Bond jako umělecký a psychologický film. Jednoznačně nejlepší a nejkrásnější úvodní titulková sekvence v celé dlouhé historii Bonda, za to jsem schopná se pohádat do krve (pro doložení ji najdete za tímto odstavcem). Jedna ze dvou nejlepších ústředních písní – Skyfall od zpěvačky Adele se pro mě řadí vedle skvělé písně Live And Let Die od Paula McCartneyho. A s tím se pojí další výjimečnost. To, co teď napíšu, je čistě osobní. Ale vyrostla jsem na Bondovi Rogera Moora. A až Skyfall pro mě Bonda vzkřísil. Myslím tím novodobého Bonda. Neviděla jsem žádný díl s P. Brosnanem (na mě je krapet zženštilý) a Skyfall je první zhlédnutý s Danielem Craigem (nějak se mi do té role na první pohled nehodil).





Skyfall dokázal to, co old school bondovky, a to přikovat diváka k židli. Přičemž Bonda ukázal trochu jinak, bez klišé... Ta se od této série očekávají, ale myslím, že už samy nestačí. James Bond jako vždy samozřejmě exceluje ve dvou rovinách – ve scénách akčních a milostných. Své milenky samozřejmě umí svádět, ale i v tomto ohledu je Skyfall výjimečný, protože skutečnou Bond girl, kterou si milostně nepodmaňuje, ale kterou „jen“ ochraňuje a oplácí jí tak její důvěru, je nyní samotná M. V akčních scénách pak 007 vyniká stále stejně, sice je těchto scén méně, což je, řekla bych, ke cti filmu, ale jsou výborné. Úvodní honička na motorkách na tržišti či rvačka v casinu ctí odkaz starých bondovek, sekvence v metru mi připomněla katastrofický film Proroctví a závěrečný souboj Bonda a hlavního záporáka vystihuje a završuje cestu a psychiku obou.

Skyfall ukazuje Agenta 007 v jeho „lidštější“ podobě, kdy není neporazitelný, kdy bojuje sám se sebou, emocemi a dávnými traumaty, kdy se musí prověřovat, zda má na náročné úkoly síly fyzické i psychické. Stejně tak ukazuje i MI6 a samotnou M, jak jsme je dosud neznali, a opět se tak přiblíží lidské omylnosti a smrtelnosti. Díky tomu všemu může žánr bondovek vstoupit takříkajíc do nové éry. Ta mi dává nejen více smyslu, než co skýtá nekonečný sled automobilových honiček, přestřelek a krásných žen. Pozorovat Jamese Bonda při rozhovoru s psychologem, bavit se jeho odpověďmi a zároveň zjistit něco o jeho minulosti, která z něj učinila to, čím je teď, to jsme (aspoň myslím) ještě v žádné bondovce neviděli. Není v tom zároveň nic, co by bylo strojené, nelogické nebo nadbytečné. Psychologičnost a tajemno, to je pro mě to pravé a u Bonda mě to neskutečně bavilo. Navíc je na filmu znát, že jej režíroval Sam Mendes. Jeho zkušená filmařská ruka, to je pastva pro duši i oči. Nejen ve zmíněné úvodní titulkové sekvenci, ale celým filmem se vinoucí vizuální dokonalost, která ale není vyumělkovaná a dávaná dlouze na odiv – zmíním třeba divokou krásu skotských blat a vřesovišť, šanghajské casino, setkání Bonda a Q v galerii či tajnosnubnost samotného Skyfallu. Ale i ztvárnění dramatických scén, třeba jako před a při výbuchu sídla MI6, výpovědi, resp. obhajobě M nebo rozhovoru Bonda s padouchem (výborně zahraným Javierem Bardemem) je uvěřitelné a napínavé. Vše do sebe krásně zapadá a s každým dalším zhlédnutím se do Skyfallu zamilovávám čím dál tím víc.





Ano, svůj obdiv k nové bondovce, která pro mě znovuzrodila Agenta 007 a zpřístupnila mi jeho představitele Daniela Craiga, jsem dala najevo zakoupením originálního DVD. Sestřih z filmu za doprovodu ústřední písně jsem sem také vložila. A coby skalní fanynka dodávám ještě moje subjektivní postřehy. James Bond v Craigově podání má nesporné charisma (kvůli čemuž ho obdivují ženy a nesnáší jej muži), ale pro mě je nejlepší pohled na roztomilého Q v podání Bena Whishawa. Ač bych jako partnera nechtěla kolouška ani omylem (navíc se subtilníma rukama ženy, což je pro mě nepřípustné, přitahují mě jedině mužské tlapy), tak podívaná na jeho tvář je mému oku lahodící (připomíná mi krasobruslaře Stephana Lambiela), navíc je vtipný a pohotový. Ale Daniel Craig má své velké, i když malé momenty. A to, když při střelbě stiskne rty. To přímo miluju :-)! A ještě něco mě potěšilo. Když jsem si Skyfall zase pustila, zjistila jsem, že sám James Bond vzkříšením, které jsem dala i do nadpisu, sám sebe definuje. To je jen drobnost, ale potvrdila mi, že Skyfall je skutečně bondovka mého srdce.

P.S. Včera jsem byla v kině na nejnovějším dobrodružství Jamese Bonda – na Spectre. Je překvapivé, že jsem byla mírně zklamaná? Myslím, že se to po dokonalosti Skyfallu dalo čekat. Skyfall pro mě byl, je a vždy bude umělecký a psychologicky propracovaný skvost, který mě svou symbolikou i humorem na víc jak dvě hodiny vytrhává z pokryteckého a hloupého světa. Ve Spectre žel inteligence ustupuje, dech beroucí záběry jsou až moc okaté, záměry a podstata záporných postav už uvěřitelná není. Ale nevadí. Opravdovost si vychutnám ve Skyfallu a ten tu pro mě zůstane vždy.


9.11.2015